Dokud dycham Пока я дышу

Usmev ji v dali zhne,
slunce sklopilo se k horam,
v dechu, jeji oci zari,
muzu tvurci vasni.

Ztuhl jsem, jak dite nemy,
hledal slova, hlavu sklopenou, u ni,
bez hlasu, ticho, po bouri,
jak more, ktere hladi jen vlny.

Dokud dycham, tvorim,
vety skladam jen o ni,
srdce mi v tichosti hori,
a myslenky pluji k ni…

V srdci…
V dechu…
V kazdem sneni…
::::::::::::::::::::::::::::::::::

Usmev ji zaril,
slunce za hory zapadalo
a v jejich ocich svetlo plalo.
Hledel jsem na ni jako dite neme,
ztraceny v krase nevinne.

Jeji pohled, usmev bouri utisi,
plameny v dusi v neze hori,
kazda myslenka, co ve mne vzplanula,
k jeji krase znovu se vratila.

Me kroky bezi dal a dal,
i kdyz cas uz mnohe vzal.
Dokud dycham, skladam basne
jen o ni, ktera ve mne zije krasne.

Z myslenek basne se rodi,
z jeji krasy radost prameni,
jeji odlesk ve mne zustava
a zari uprostred tmy...
L.S.22.10.2026


Рецензии