Коли небо плаче

Kdyz nebe place:

Duse vzletal y do krajiny jerabu,
po boku tak neohranicene…
Do teplych kraju chystaly se v dal,
v ten okamzik vsak povesily okovy

Nalezla je smrt a chlad,
jako by je ledovym kruhem obklopila,
studena smrst
promenil cely svet v kamen.

Duse prosi a placou:
„Pustte nas, prosim, netrapte nas!
Neprichazely jsme k vam se zlem…
S laskou a mir em jsme k vam
spechaly…

Aby na teto zemi, zde i tam, rozkvetlo jaro,
aby kridla rozprostrela do vsech svetu,
aby se laskou rozlila do dalavu
a rajsky sad rozkvetl rozkvetlymi zahradami.
Roky plynou, okovy tezk nou
a sv iraji az do krve, do modrin.

A prosi: „Vypustte nas do teplych kraju,
nad nami nebe modre, blankytne…“
Slunicko se paprskem blysti,
okovy se rozs irily vsude kolem
a srdce jeste silneji bolesti krici,
svira dlane v pest cim dal tim pevneji.

Duse krici bolesti a zalem,
presne tak, jak to na svete byva:
je treba znicit to, co jsme milovali,
ano, s laskou, jak je znamo.
Od bolesti k zalu.

Nastavil jsi mi sve rameno…
A v rajske zahrade vsechno uticha.
Svet se rozhledl a padl na kolena.
Rozplakal se… Ale branka nikde…

Nabidl jsi sve rameno…
A raj v raji, vsechno uticha,
svet se ohledl a padl na kolena.
Zaplakal… A cesty zpet uz neni…
                L.            L.S.14.1O.2026

Коли небо плаче:
Душі злітали у журавлиний край,
По боці так неузбережні…
У вирій зібрались та в ту даль,
В ту мить повисли з кайдани.

Знайдена смерть холоднеча,
Немов льодяником кругом покрила,
Та студена смерч
окам’яніла цілим миром.

Душі просяться та в плач:
«Пустіть, не мучте нас будь ласка!
Ми несли вам зло...
З  любов’ю, з миром ми до вас
Спішили...

Щоб на цій землі і тут, і там цвіла весна,
Щоб крила розправила у світи,
Щоб любов’ю простягнулася в далечінь,
І райський сад зацвів квітковими садами.

Летять роки, а кайдани важчають
І тиснуть аж до крові, синяків.
І просять: «Випустіть у вирій,
Над ними небо блакитно-синя синіви…»

Сонечко променем блищить,
Кайдани розповзлися повсюди,
І серце ще дужче болем кричить,
Зжимає в руках дужче долоні.

Душа кричить від болю та печалі,
Так, як на світі повелося:
Треба знищити те, що любили,
Так, із любов’ю, як відомо.
Од  болі , до печалі.

Підставив ти своє плече…
І рай у раю, все замовкає
Світ озирнувся тай на коліна впав.
Заплакав… Та воротя  немає ...
                Л.С.14.10.2026


Рецензии