Живи в менi

«Живи в мені»

Вітре, вітре, буду твоєю, стану вільною, легкою і грайливою,
І знову відчую запах полів, буду трепетною і нетерплячою.
Яскравою, як сонце в літній полудень, нижнім прибоєм,
І морським бризом, буду всюди, ніде і десь.

Ніч зникає у склі, світло впало на долоні, ми знову з тобою
тут одні, мов острів посеред морів, застигли в руслі,
у тишині, запах подихів між нами, пара стелиться мов сон,
у ранковому полоні, ти торкаєшся вікон золотими променями.

Пісок холодить під ногами, ранок зник у нічному зриві з тінями,
залишив подих між нами, весна народжує мовчання загублених
між дотиками, жвавими словами. Солоний бриз пестить шкіру,
та запах долі, грайливий спів змусили завмерти крізь ту ж мить.

Без слів, без упереджень, огорнуті мрією, спекою й надією
у сріблясто-блакитну казку, межи морем та сушею,
де розливається доля, зігріває крізь та всюди,
пронизує усе навкруги, огортає солодкими чарами буття,
згорнувшись у самій собі, де без сумління залишив частинку себе.

Коли світанок розіб’є вікно й розвіє тінь,
гармонії в серцях і на шкірі вітер залишить сіль.
Світ за стіною помчить у своєму руслі,
частинку в тобі й із тобою, в нас несе в життя.

Вітер колише гілки, гойдає тихо,
ніхто не знає, коли згадає.
Живи в нас, в мені, а я — у тобі…

                Л.С.11.10.2026
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::


Zij ve mne

Vetre, vetre, budu tva, budu volna, lehka, hrava,
a znovu ucitim vuni poli, budu chvejiva a nedockava.
Zariva jako slunce v letnim poledni, neznym pribo jem
a mors kym vankem, budu vsude, nikde a nekde.

Noc mizi ve skle, svetlo padlo do dlani, my znovu s tebou
jsme tu sami, jak ostrov uprostred mori, ztuhli v proudu,
v tichu, vune dechu mezi nami, para se stele jako sen,
v rannim zajeti, tise se dotykas oken zlatymi paprsky.

Pis ek stud i pod nohama, rano zmizelo v nocnim strzeni se stiny,
zanechalo dech mezi nami, jaru se rodi mlceni ztracenych
mezi doteky, zivymi slovy. Slany vanek hladi kuzi,
vune osudu, hravy zpev, donutily zastavit cas v ten jediny okamzik.

Beze slov, bez predsudku, zahaleni snem, zarem a nadeji
do stribromodre pohadky, mezi morem a zemi,
kde se rozleva osud, hreje skrz i vsude,
prostu puje vsechno kolem, zahaluje sladkymi kouzly byti,
chouli se v sobe same, kde bez vycitek zanechal kousek sebe.

Az svitani rozbije okno a rozptyli stin,
v srdcich zustane harmonie a na kuzi viter zanecha sul.
Svet za zdi se zrychli ve svem proudu,
ale ten kousek v tobe i s tebou, v nas, si neseme do zivota.

Vitr koleba vetve, houpa ticho,
nikdo nevi, kdy si vzpomene.
Zij v nas, ve mne, a ja — v tobe…

L. S. 11. 10. 2026


Рецензии