Запах женщины моногамных цветов

Запах женщины — моногамных цветов.
Её наряд окрашен радугой, 
Падает на землю нежными каплями, 
Играя на солнце солнечным ручьём.

Её колосья — аромат, парящий в воздухе 
Моногамных лепестков, 
Окружающему южному ветру 
Распространяют благовония нирваны.

Шелест листвы напоминает умиротворение 
Изящной красоты. 
Её улыбка — звон умиротворяющей мелодии.

Её глаза — глубина океанов, 
Смотрящие вдаль, сияющие алмазами. 
Летящий ангел, подобный божеству.
-----------------------------------

Pozemsky andel:

Vune zeny — kvety vernosti,
tiche a stale, v case ukryte.
Jeji sat hraje barvami duhy,
jak promeny, jimz zivot plyne,

klesa k zemi v neznych kapkach,
trpyti se na slunci jako zlaty proud.
Jeji vlasy jak klasy – vune v povetri plujici,
z okvetnich listku, co vernost v sobe taji,

nepomijivou, v tichu zakorenenou,
v naruci jizniho vetru, co kolem tanci,
vuni nirvany do sveta rozlevaji.
Selest listi v ni ticho a smir pripomina,

ne ten, co prazdnotou vznika,
ale ten, jenz po bouri prichazi,
tu krasu ladnou, co dusi konejsi.
Jeji usmev — vic nez ticha melodie,

je odpovedi beze slov.
Jeji oci — hlubiny oceanu,
nejen krasne, ale i nekonecne,
hledici do dalky, zarici jak diamanty,

v nichz se zrcadli svet i tajemstvi.
Tak blizka, lidska.
Andel v letu, podobny bozstvu...

L.S. 12.01.2021


Рецензии