Запах женщины моногамных цветов
Её наряд окрашен радугой,
Падает на землю нежными каплями,
Играя на солнце солнечным ручьём.
Её колосья — аромат, парящий в воздухе
Моногамных лепестков,
Окружающему южному ветру
Распространяют благовония нирваны.
Шелест листвы напоминает умиротворение
Изящной красоты.
Её улыбка — звон умиротворяющей мелодии.
Её глаза — глубина океанов,
Смотрящие вдаль, сияющие алмазами.
Летящий ангел, подобный божеству.
-----------------------------------
Pozemsky andel:
Vune zeny — kvety vernosti,
tiche a stale, v case ukryte.
Jeji sat hraje barvami duhy,
jak promeny, jimz zivot plyne,
klesa k zemi v neznych kapkach,
trpyti se na slunci jako zlaty proud.
Jeji vlasy jak klasy – vune v povetri plujici,
z okvetnich listku, co vernost v sobe taji,
nepomijivou, v tichu zakorenenou,
v naruci jizniho vetru, co kolem tanci,
vuni nirvany do sveta rozlevaji.
Selest listi v ni ticho a smir pripomina,
ne ten, co prazdnotou vznika,
ale ten, jenz po bouri prichazi,
tu krasu ladnou, co dusi konejsi.
Jeji usmev — vic nez ticha melodie,
je odpovedi beze slov.
Jeji oci — hlubiny oceanu,
nejen krasne, ale i nekonecne,
hledici do dalky, zarici jak diamanty,
v nichz se zrcadli svet i tajemstvi.
Tak blizka, lidska.
Andel v letu, podobny bozstvu...
L.S. 12.01.2021
Свидетельство о публикации №121011204611