Esther, A Sonnet VII, Wilfrid Scawen Blunt

VII.
Я сделал круг и кое что мне стало ясно,
Что выиграл я для себя из этих скрытых благ.
Искал свою я долю развлечений, но напрасно
Средь радости и смеха скрыт был давний враг.
Искал веселья я, во круг же все молчали;
За мною ноги шли, не видя где их дом;
Ни звука глупости с звенящими ногами,
С пустыми грезами в увеселении пустом.
Я бросил поиски, и безнадеге той поник я,
И вдруг в дали раскатный, резкий звук
Из меди, барабанов, зазывного крика,
Меня позвал и попросил остаться лилипут.
    Толпа, почуяв, что веселье назревает.
    Сбежалась вмиг разинув рот и удивляясь.



VII.
I had made my round, as yet with little gain
Of undiscovered good in that gay place.
I had sought my share of pleasure, but in vain.
Laughter was not for me, and hid her face.
I had asked for mirth. The oracles were dumb.
No sound of Folly with her tinkling feet
Had bid my own feet follow, and no home
Was mine for merriment or musings sweet.
I had ceased to hope and almost ceased to seek,
When, from the farthest booth of all, the bray
Of brass and drums and fiddling and the shriek
Of a dwarf's voice invited me to stay.
The crowd, as scenting some more mirthful thing,
Surged round that booth agape and wondering.


Рецензии