Антонин Сова. Презрение

перевод с чешского

Упрёк в твоих глазах читаю я.
В деревьях всполох осени несмел...
Как вежливая ненависть твоя
Молчит... Молчит... Я многого хотел,
Но завладеть, как видно, не сумел.

Когда-то луг цвёл золотом волос,
Глаз синевой и белизною рук,
А мягкий, как шагов чуть слышный звук,
Манящий мох смех жёлтых листьев нёс.
И отражал твой лик лучистый плёс.

Случилось чудо, нет... горят мосты.
Шагнув упрямо в эту круговерть,
Неумолимо сблизив жизнь и смерть,
С презрением сомкнула губы ты.
В глазах улыбки нет, глаза горды.


Antonin Sova (1864 – 1928)

Pohrdani
 
Vyсitku nechci z oci tvojich cist.
Dnes podzim v uschlych stromech zahorel.
Jak mlci zdvorila tva nenavist,
jak mlci. — Snad jsem jednou mnoho chtel,
vsak vziti neumel.

Kdys louky kvetly zlatem vlasu tvych,
tvych oci modrem, rukou belosti,
tvych kroku mekkosti,
mech vaben tajil zlutych listi smich,
tun cerna houpala tvuj obraz v paprscich.

Byl zazrak, neni… Rozklad, zhouba let.
Vsak umis dosud plnit davny slib
nez smrt a zivot lip:
 pohrdou takou nixi nepla ret
a z oci trpci smich ja nevycet.


Рецензии